ČEŠI A ČESKÉ PIVO

Česko je pivní pupek světa. Tedy alespoň podle mínění zdejších lidí, které vyplývá zřejmě z exaktního příkladu největší spotřeby piva na obyvatele na světě (160 l za rok). Ale k  překvapení a údivu místní většiny, je realita poněkud jiná.

  Neboť množství vypitého piva bohužel nesouvisí s pivním podvědomím tohoto národa a dostatečnou pivní kulturou, byť v tomto ohledu se mnohé za poslední roky změnilo k lepšímu a kultura pití piva není už jen jakýmsi abstraktním pojmem a češi pomalu začínají objevovat svět ( do té doby pro ně zcela neznámý ) svrchně či spontánně kvašených piv, svět ve kterém nejsou jen ležáky a pilsnery. V České republice totiž téměř 97% produkce tvoří světlé spodně kvašené pivo ( ležák ). Z toho poté vyplývá i uzavřenost českého trhu, kdy dovoz činí pouhé 1% spotřeby! Platí  pak všeobecně že češi pijí jen české pivo.

  Činí tak bohužel ke své škodě. Odmítají cizí piva, zvláště pak jiné druhy piv, ale na druhou stranu si nechají v rámci globalizace vnutit „chutě“ uniformních europiv a licenčních piv. Důležitým hlediskem pak pro mnohé zůstává  jen cena a místo vaření ( tedy Česká republika ). Jakým způsobem a z jakých surovin se „jejich“ české pivo vaří, se však již nezajímají.

  Na místě je tak dnes zásadní dotaz, kdo ještě vaří české pivo, tzn.pivo, jenž je ( ve své „třídě“ ) skutečným světovým fenoménem a jenž splňuje občas těžko přesně stanovitelná kritéria pro české pivo. Neboť způsob výroby piva u pivovarů které vlastní především nadnárodní koncerny, zcela ničí tradiční výrobní postupy českého piva ( dekokční způsob vaření na 2-3 rmuty, dlouhá doba zrání, nepasterizování, vaření na původní stupňovitost atd.) a nahrazuje kvalitní původní české suroviny méně kvalitním sladem ( event.kukuřičným sirupem ), čínským chmelovým extraktem a pivo podávané s ohromnou porcí reklamy a vtíravého marketingu vaří stejně unifikovaným a zrychleným procesem jako všude na světě ( CK tanky, HGB apod. )

PS: V roce 2008 Český svaz pivovarů a sladoven prosadil ochrannou známku „České pivo“. Výsledný text, charakteristika a popis českého piva a jeho výroby je však natolik špatný, že o tuto ochrannou známku nemá téměř žádný český pivovar zájem a spíše se snaží o regionální značení. Mimochodem, SPP tvrdě tento dokument též zkritizovala a to přestože původně snahy ČSPS podporovala.

  Jediný možný způsob jak ubránit česká tradiční piva proti unifikovaným europivům je tak jasný  – pít je. Je příjemné zjištění, že i zde se v duši českého spotřebitele leccos láme a společnost lidí vyhledávající v pivu skutečnou chuť a kvalitu a ne jen kvantitu se stále rozrůstá a své pivo si již velmi dobře vybírá.  Dalším pozitivním výhledem, kde se dozajista nejen „české“, ale i jakékoliv jiné dobré a poctivé pivo ( Ale, weissbier, bock, stout apod. ) uchová – je neustále se razantně zvětšující počet minipivovarů, které zažívají zvláště v posledních letech doslova boom a v letošním roce tomu nebude jinak.

  Pozn. Éru komunistického režimu přežil v ČR pouze jeden jediný minipivovar ( zvláště turistům dobře známý pivovar U Fleků ) , který je zároveň vůbec nejstarším českým pivovarem s kontinuální historií (od roku 1499). Dnes je v Česku celkem skoro 80 malých pivovarů a mikropivovarů ( v tomto počtu nejsou započítané minipivovary kontraktační a výukové školní ) a  jasně tak trumfují nejen počtem pivovary průmyslové, kterých je „pouze“ 48 a jejich počet bude bohužel nadále zřejmě klesat. ( PS: na začátku 20.století bylo na území Čech a Moravy téměř 400 pivovarů a minipivovarů !!! )

   Avšak nemilosrdná ruka trhu a globalizace v podání nadnárodních vlastníků jimž je vždy ekonomický zájem nad zájmem spotřebitelů není jediným „nepřítelem“ poctivého českého piva. Jsou to totiž i evropští byrokraté z EU, jenž pro opodstatnění svých funkcí vymýšlejí normy a předkládají návrhy zákonů, které ve své postatě komplikují život všem. A tak se nelze při úvahách o českém pivu nepozastavit nad návrhy o stanovení energetických limitů při výrobě piva, neboť je nad samozřejmé, že tradiční a poctivé metody vaření piva budou mít při jisté konstalaci velké problémy tyto normy splnit. Otázka komu to prospěje pak též není zcela od věci.

   Své krátké povídání bych přeci jen zakončil poněkud pozitivněji. Protože přese všechno výše sdělené, je stále české pivo fenoménem, ( byť jen v jedné, ale zato nejrozšířenější pivní kategorii ) a recepturou dle českých sládků či českým chmelem se chlubí celá řada piv po celém světě. Přeci jen se České země mohou pochlubit dlouhou pivovarskou tradicí. Pivo se zde vařilo mnohem déle před tím, než se zde usídlili první Slované. S jejich příchodem však přišla významná změna, kdy začali přidávat do piva chmel ( byť původně plnil funkci konzervantu a ne „koření“, přesto však ještě mnoho dalších století musel svádět „tuhý“ boj s bylinami do piva přidávaných a to až do raného novověku. Také proto češi dovedli k dokonalosti pěstování chmele a žatecký poloraný červeňák je brán za absolutní špičku mezi chmely. Češi také dali v roce 1842 ( byť ve spojení s bavorským sládkem ) světu pivo Pils. A i ve světě uznávanou postavu českého sládka Františka Ondřeje Poupěte, jehož revoluční počin spočíval v zavedení teploměru při vaření piva. A tradice výborných pivovarníků a sládků v ČR pokračuje a  stále se dědí z otce na syna a dále a není tak divu, že i současní pivovarští odborníci jsou uznávanými veličinami v celé Evropě, vč.toho že zastávají významné posty v pivovarských profesních sdruženích. Proto stojí za to, to dobré a známé české pivo poznat i z blízka. A k tomu chceme malinko přispět i my.

Tento text je upravenou verzí předmluvy Tomáše Erlicha ( předsedy SPP ) ke knize Evana Raila, Good BEER Guide Prague & Czech republic, kterou v roce 2007 vydala britská pivní organizace CAMRA.